Revoluce v Itálii

Časově  nejdřív propukly nepokoje na Sicílii a na Apeninském poloostrově. Na Sicílii začalo povstání proti nadvládě Bourbonů již v lednu v Palermu a rychle se rozšířilo po celém ostrově. Povstalci mohli počítat s podporou velkostatkářů i bohatých obchodníků a požadovali samostatnost Sicílie. Úspěch sicilských revolucionářů povzbudil liberály také v samotné Neapoli. Král slíbil ústavní režim a propustil politické vězně. Nová ústava byla připravena podle vzoru francouzské z roku 1830.

1848 (počátek března) - propuká v severní Itálii otevřené povstání, které má svá centra v Miláně a Benátkách

1848 (konec března) – sardinský král vypovídá válku Rakousku. Jeho vojsko bylo poraženo Rakušany, kteří si vynutili příměří

1848 (léto) – do popředí vystupují demokraté. Ti odmítají spojenectví s italskými panovníky. Získali převahu v Toskáně, kde vyhlásili republiku. Provedli převrat v papežském státě a vyhnali odtud papeže

1849 (leden) – demokraté získávají ve volbách převahu a vyhlašují Římskou republiku. Republika sv. Marka byla již předtím vyhlášena v Benátkách

Sardinský král vyhlašuje znovu válku proti Rakousku. V březnu 1849 je znovu poražen. Tato porážka se stala signálem k nástupu kontrarevoluce. Rakouská vojska zaútočila na Sicílii. Proti Římské republice byl vyslán francouzský expediční sbor. Jako poslední byla rakouskou přesilou poražena republika sv. Marka v srpnu 1849. V Rakousku si získává popularitu maršál Radecký.

Revoluce v Itálii poprvé otevřeně vyhlásila požadavek sjednocení Itálie zdola, silou revolučního hnutí. Staré režimy byly natolik zkompromitovány, že jejich pád byl jen otázkou krátkého času.