Konec zimy a začátek jarního období symbolizují velikonoční svátky. Tak jako svátky vánoční mají i velikonoce pohanské kořeny. Pohanští Slované i Germáni slavili začátkem jara procitnutí přírody ze zimního spánku. Židé v tuto dobu také slaví svůj velký svátek – pesach, svátek Smilování, na památku vysvobození Izraelitů z Egypta. Křesťanské velikonoce na pohanské a židovské oslavy navazují, o čemž svědčí i pojmenování velikonoc v mnoha jazycích – v latině, řečtině a ruštině pascha, ve francouzštině paques a v němčině Ostern a angličtině Eastern od germánské pohanské Ostary. V češtině jsou velikonoce pojmenovány podle Velké noci, během níž byl Ježíš vzkříšen. Noc z Bílé soboty na neděli velikonoční byla od pradávna považována za největší noc v církevním roce.

Křesťanské velikonoce byly zasvěceny památce umučení a vzkříšení Krista a staly se významným církevním svátkem. Se svátky vzkříšení se pojí ale i řada obyčejů a zvyků, které mají předkřesťanský tedy pohanský původ, jako je například barvení vajíček, které byly pro pohany symbolem plodnosti a života. Pohanské kořeny velikonoc dosvědčují i zvyky předcházející velikonocům. Na Smrtnou neděli, čtrnáct dní před Božím hodem velikonočním, děvčata vynášela Mařenu, nazývanou i Morena, která byla symbolem zimy a smrti a její vynášení mělo představovat odchod zimy, znamenají bídu, nepohodu a chlad. Morenou byl zpravidla došek oblečený do dívčího kroje, který děvčata u potoka svlékla a hodila do vody a průvod se mohl vrátit do vesnice.

Křesťanské oslavy velikonoc začínají týden před Božím hodem velikonočním na květnou neděli, kterou začínal pašijový týden. V kostele se světily kočičky, dřevo a voda. Ze dřeva dělali hospodáři křížky, které roznášeli po polích a přáli jim i sobě bohatou příští úrodu. Začátek týdne byl časem velkého úklidu. Na Modré pondělí, Žluté úterý a Černou středu lidé bílili světnice i chalupy.Všechno muselo být vyneseno ven, uvnitř nesmělo být vynecháno jediné místečko. Nezapomínalo se ani na komín. Po vnitřním úklidu následovalo vápnění celé chalupy i zvenčí. Vymetáním chalup lidé symbolicky vymetávali zimu i ze svých duší.

Zeleným čtvrtkem začíná takzvané svaté třídění, patřící k nejvýznamnějším dnům církevního roku. Lidový název Zelený čtvrtek vznikl ze starozákonního obyčeje požívat v tento den zeleninu. V tento den poslední večeře Páně, zazní hlahol všech zvonů, které až do Bílé soboty zmlknou. Hlas zvonů, o kterých se povídalo, že odletěly do Říma, nahrazovaly děti řehtačkami a klapačkami a řehtaly ráno, v poledne a večer místo zvonění a tím i vyháněly Jidáše. Mezi nejstarší zvyky patřil zvyk honění Jidáše, jimž býval zvlášť rychlý chlapec. Tento obyčej zanikl počátkem minulého století, stejně jako plení Jidáše. Hospodyně zametly před východem sluncem dům, aby se v domácnosti nedržely blechy. Někde jedli chléb namazaný medem kvůli ochraně před uštknutím, jinde házeni medem pomazaný chléb do studní, aby se v nich voda držela po celý rok.

Velký pátek považovala katolická církev vždy za den největšího církevního smutku. Je to jediný den v roce, kdy se nikde na světě neslouží mše svatá. Také varhany mlčí a na oltáři zbaveném všech ozdob, nehoří žádné světlo. Kříž je zaholen četnou rouškou. I s Velkým pátkem jsou spojeny pověry. Na Velký pátek vstávali lidé velmi brzy a spěchali k potoku či řece, kde se omývali studenou vodou a přecházeli otok bosýma nohama, protože věřili, že si tak zajistí na celý rok dobré zdraví. Hospodyně vynášely ven vyvětrat peřiny, aby se zbavily nemoci a vyhnaly všechny neduhy z domu a vybízely své dcery k mytí u studánky, aby byla hezká a dobře se vdala. Žádný hospodář nevyjížděl do polí, neboť se nesmělo hýbat se zemí. Mnozí věřili, že v ten den země vydává své poklady a že na souš vycházejí vodníci. Z počasí Velkého pátku se předpovídalo počasí celého roku.

Na Bílou sobotu se chodilo v průvodu kolem celého náměstí, později kolem kostela, ve kterém se světila voda a velikonoční svíce a potom se u něj “pálil Jidáš”. Ohořelá dřívka si lidé brávali domů a dávali za trámy obydlí, aby chránila hospodářství před bleskem a ohněm. Třáslo se stromy, aby měly hodně ovoce. Bílá sobota byla vedle Zeleného čtvrtka považována za šťastný den pro setí. V tento den končil půst. Před polednem se již rozeznívají zvony. Bílá sobota bývala dnem ticha a klidu. Denní bohoslužby vůbec nebývaly a bohoslužba byla slavena buď v podvečerních hodinách, nejdříve však po západu slunce nebo do půlnoci. Při těchto nočních bohoslužbách církev užívala jen svěceného světla.

Velikonoční pondělí je dnem radosti děti i dospělých. Mužské pokolení se vydává hned časně za děvčaty, aby jim pomlázkou, kterou uplete ze čtyř, šesti či osmi vrbových prutů a ozdobí jednou nebo více barevnými stužkami, vyprášilo sukně. Prapůvodní smysl mrkačky či šlehačky byl omlazovací – míza z mladých větviček se měla přenést na živé bytosti.

Předvelikonoční půst trval čtyřicet dní podle Ježíšova příkladu, který se na poušti postil čtyřicet nocí a končí v noci z Bílé soboty na Boží hod velikonoční. Půst závisí na datu velikonoc a začíná vždy ve středu, nejdříve však před osmým únorem a nejpozději před čtrnáctým březnem. Této středě se říkalo Popeleční středa, ale lidově byla též středou Škaredou, Černou či Bláznivou.

O Popeleční středě se v katolických kostelech udílí věřícím popelec, což je svěcený popel, který se podle starodávné tradice získává spálením větviček, většinou kočiček, které byly vysvěceny předcházející rok na Květnou neděli. Popelem, který je prastarým starozákonním symbolem pokaním a pokory, kněz dělá věřícím na čele znamení kříže. Muži po udělení popelce většinou spěchali z kostela rovnou do hospody, aby ho tam spláchly sklenicí piva nebo něčeho tvrdšího.

V dřívějších dobách byl pást velmi přísný. Nejedlo se maso, sýry, vejce, nepilo mléko, nemastilo se máslem ani sádlem, používalo se jen rostlinného oleje, nekouřilo se, nepil se alkohol, nešňupal se tabák. Jedlo se jen jednou denně, a to jen zelenina a ovoce. Později se půst zmírnil – jedli se různé polévky jako fazolová, čočková, zelná, kyselá, kmínová. Kromě polévek se podávala prostá bezmasá jídla jako vdolky, prosná kaše, knedlíky s povidly, brambory s mlékem nebo jen chléb s kyselým zelím. Naši předci si asi velmi dobře uvědomovali, že když se v zimě tolik nepohybují a nepracují na poli, nemohou jíst tolik jako přes rok. Půst byl tedy velmi prospěšný a možná by mohl být zajímavý i dnes pro vás, kteří se zajímáte o nejrůznější diety. Staré přísloví říká “Půst ještě nikoho neumořil”.

Půstu ovšem předcházel čas hojnosti, ve kterém se konaly tradiční zabíjačky a vepřové hody a čas masopustu, kdy po ulicích a vesnicích chodily průvody masek či maškar, Tento rej měl mnoho příznivců, ale i kritiku, zvláště z řad světských a řeholnických kněží. Nejčastější a nejoblíbenější bývaly maškary zvířat – medvěda, kozla, psa, ovce, berana, vepře, koně nebo slepice. Některé maškary měly předem určeno, co mají dělat, například medvědi strašili malé děti. Za hlučného zpěvu, pokřikování a tancování chodil maškarní průvod od domu k domu. U každého byli účastníci průvodu pohoštěni nějakým jídlem hlavně pitím. Celá maškaráda končila v hospodě, kde se v pití, jídle a veselení pokračovalo často až do rána. Tato tradice veselých masopustních rejů se uchovala především na Moravě, ale i v Čechách dnes nachází toto veselení spoustu příznivců.

Velikonoce se však dodnes nemohou obejít bez mazance, což je velikonoční obdoba vánočky. Tradičně se pečou také velikonoční beránci. Dnes samozřejmě k velikonocům patří čokoládová vajíčka, čokoládoví zajíčci a vajíčka uvařena na tvrdo.

Barvení a zdobení vajec, ať již vařených nebo pouhých skořápek, ze kterých se syrový žloutek vyfukuje dvěma protilehlými otvory ve špičce a na spodku vajíčka, není pouze českou tradicí. Malovaná vejce byla objevena již v sumerských vykopávkách z roku 2 500 před naším letopočtem. Vejce se totiž ukládala do hrobu spolu s mrtvými jako symbol nikdy nezanikajícího života, což odpovídalo pohanským představám o posmrtném životě. Barvením se měla znásobit jejich magická moc. Po mnoho století poté se vejce zdobila jako zárodek nového života. Z tohoto důvodu se stalo zdobení vajec zvykem, který vítal jaro, kdy se příroda probouzí k životu. Působením křesťanství tento původní smysl slábl a naopak začal sílit význam vajíčka jako daru živým. Pohanský původ i takto nově pojímaného zvyku však neušel pozornosti církve, která ho roku 1366 v Praze odsoudila a přísně zakázala. Možná to byla poetičnost obyčeje nebo snad nepoznaná magická síla darovaných vajec, která způsobila, že zvyk zdobení a darování vajec přetrval do dnešních dnů a stal se i lidovým uměním.

V Pohanských dobách vajíčko symbolizovalo znovuzrození jara.Dlouhá těžká zima byla pryč, propuklo jaro a znovu se narodilo jako vajíčko do nového života. Proto bylo věřeno tomu, že vajíčko má zvláštní moc a sílu. Bylo vkládáno do základů budov k ochraně před hříchem. Bohaté mladé Římanky uchovávaly vajíčko kvůli předpovědi pohlaví jejich nenarozených dětí. Francouzské nevěsty tancovaly kolem vajíčka než překročily práh svého nového domova. Staré polské legendy spojovaly folklór s křesťanskými vírami, které byly nakloněny k velikonočním oslavám. Jedna legenda se týká Panny Marie. Vypráví, že Maria dala vajíčka vojákům u kříže. Snažně prosila a plakala, aby byli méně krutí Mariiny slzy padaly na vajíčka a udělaly skvrny briliantové barvy.Jiná polská legenda vypráví, že když Marie Magdalena šla ke hrobu, aby pomazala tělo Ježíše, měla s sebou košík vajec, které chtěla podávat jako jídlo. Když přišla k hrobu, odkryla vejce a hle čistě bílá vajíčka náhle získala duhovou barvu. Zdobení a barvení vajíček na velikonoce je tradicí v Anglii do středověku. Služebnictvo Připadající Eduardu I., zaznamenalo v roce 1290 vydání 18 pencí za 150 vajec. Nejvíce pověstné zdobení velikonočních vajíček bylo provedeno známým zlatníkem Peter Carl Febergem. V roce 1883 ruský car Alexandr přikázal Fabergovi, aby udělal specielní velikonoční dárek pro jeho manželku císařovnu Marii. První Febergovo vajíčko bylo jakési vajíčko ve vajíčku. Mělo skořápku z platiny a po otevření se v něm skrývalo další – zlaté vejce. V menším vajíčku bylo schováno zlaté kuře a klenotnická kopie císařské koruny. Tento dárek potěšil carevnu natolik, že car nařídil Fabergovi, aby každé velikonoce zhotovil další vejce V pozdějších letech, za Mikuláše II. – Alexandrova syna, se v této zvyklosti pokračovalo. Celé vejce se pak skládalo z 57 vajíček .Designéři okrasných vajíček považovali vajíčko za nádherný umělecký dekorační předmět. Někdo užíval dekorace květin a lístků, jiný drobné cheruby, skvostné a vznešené výroby, stužky a podobně. Ačkoli tajemství vejce dnes už zmizelo, symbol zůstává a umělci dále pokračují ve zdobení vajíček.

Původní podoba no. 1

Původní podoba no. 2